6a10dní

Start, do startu zbývá pořád dlouho, připravil jsem si všechno jak nejlíp jsem mohl, místo na spaní ve stanu, věci u trati (mazání a vitamíny), náhradní věci na převlečení a botky.

 

Konečně se začíná, vyběhli jsme tak jak se má, velmi pomalu, po pár kilometrech jsem konečně rozběhal bolavou nohu a učím se ultramaratonské tempo (nejlépe škrtat podrážkami o zem, ať se vidí co ty boty snesou).

Na trati jsem zahlédl několik kuriozit, klasického amíka(dobře živeného) jak si po vobědě vyšel na zdravotní procházku s rádijkem v ruce ,po několika kolech jsem zjistil ,že má startovní číslo a pravidelně se ůčastní a původem je z Polska.

Taky se tam pořád potuloval nějaký ošuntělý houmlesák , i ten měl startovní číslo, asi ho někde ukrad.Jenže to byl další z archívních kousků tohoto závodu, chlapík co nikdy nespí, měl postel vedle mé a vždycky se v ní jen dvakrát převalil a hajdy zpátky na trať, sice neběhal ale chodil takřka nonstop.

Úderem deváté večerní jsem měl již splněno co jsem chtěl mít odkrouženo a informoval jsem na počítací stanici ,že jdu spát. Byl tam taky Pranab a vyhnal mě běhat dál ,ať prý nedělám ostudu, a že se mi ty míle navíc budou ještě hodit. Tak jsem ještě hoďku potáh a úderem desáté sprcha, strečink a spánek.

Ráno v pět jsem už nemohl dospat jak jsem byl natěšený to zase rozbalit, celý jsem se třásl nejen euforií ,ale též zimou. Konečně jsem se ustrojil a mohl se v klidu nalít teplým čajem a jak říká Pranjal, dát si snídani šampiónů(chléb, arašídové máslo a marmeládu) pochoutku amerického obyvatelstva , věc ,které bych se v životě netkl ,ze které by se polovina Evropanů poblila.

Takže jedno kolo chůzí na rozehřátí a zbytek během.Průšvih byl ,že začalo pršet a začala bolet noha.Navlíkl jsem se do fajn pláštěny a smutně, proklínajíc déšť pajdal po trati. Každé dvě hodiny jsem měnil ponožky , natíral místa kde se začínaly objevovat puchýře a pudroval nohy aby se aspoň trochu vysušily.Trať byla samá kaluž ,některá šla obejít jinou jste museli brodit.Když je člověk doma a chytí ho déšť tak to tu hoďku do tepla a sucha nějak vydrží, ale…..Byl to poctivý deštivý den ,kdy měl člověk čas přemýšlet jak dostat nohy do sucha 1.dobré turistické boty ,2.sáček mezi ponožkami(toto jsem praktikova i já, nevýhoda ,že se zapotí noha a je mokro taky,3.nazouvací gumáka přes tenisku,4.prostě mám mokro v botech, víc jsem nevymyslel a vzpomínal na Cimrmana na severním pólu, jak úžasné hřejí některé typy kamen ,na to ,že na komínech se nemá šetřit a o požáru Národního divadla.

Kolem sedmé večerní kdy mé zoufalství nad prochozeným dnem vrcholilo jsem najednou mohl zase popoběhnout.Byla to taková zpruha ,že jsem začal uvažovat o dohnání ztráty způsobené celodenní chůzí. Dokonce přestávalo hustě pršet a mezi mraky se objevovaly místa kde šlo tušit modré nebe.Asi po hodině běhání to vypadalo, že déšť finišuje, a tak jsem se převlékl do suchého. Když jsem vyšel ze stanu pěkně v suchém a viděl ,že zase cedí jako celý den a možná víc, tak mě to zlomilo. S pomocí nadávek jsem dokončil ještě dvě kola a v půl deváté jsem šel do sprchy a spát. Pevně rozhodnut ,že dokud bude pršet, tak mě ze stanu nikdo nedostane.

Spánek probíhal vždy velmi zajímavě, jednak jste velmi energizovaní na to, aby jste usli během chvíle a také bolesti, které přichází jsou velmi různorodé a vždy vás překvapí něčím novým. Pálení svalů ,které znáte po vydatném tréninku je okořeněno bolestí šlach ,kloubů a kostí. Stále se vrtíte a funíte a kňučíte a přejete si, aby vám nohama někdo kýval nebo je masíroval.

Ráno jsem se vyhrabal a radostně zjistil ,že neprší –hurá na trať.Obléct ,teplý čaj, snídani šampiónů a chůzí zahřívací kolečko. Začalo pršet. Tu chvíli nepršelo snad jen proto ,abych vůbec vylezl ze stanu. Běhat jsem nemohl ,tak jsem aspoň rychle chodil a poslouchal zážitky ostatních.Veselé noci jsem neměl jen já. Petr ,který si pelíšek upravil velkou nafukovací matrací, která znatelně zvýšila výšku postele, se v noci vrtěl tak urputně, až z postele spadnul. Celkovou únavu a otupělost začali prožívat borci a borkyně na 10ti denním závodě ,kdy si Kaneenika místo čepice pokoušela nasadit ponožku.

Cestou kolem tabule s výsledky jsem zjistil ,že předemnou je tolik běžců, do kterých bych to nikdy neřekl, a začal jsem je skutečně oceňovat. S bolestí se museli potýkat všichni, ať už běhali, chodili nebo kulhali. Některé nohy vypadaly dost příšerně.Japonec Tanaka ,kterého jsem tipoval na vítěze ,měl parádní puchýře, na které ještě chytil divné exémy. Fotil si své nohy jako turista starodávné památky.Sotva se hýbal ,ale makal jak to šlo. Přestože byl zvyklý na mnohem lepší výsledky, tak ho to nezlomilo a měl vždycky radost když urazil další milník.

Poflakoval jsem se po mílovém okruhu a poslouchal Příběhy dobrého vojáka Švejka. Pršet přestalo, takže o starost míň. Teď už to jenom nějak rozběhnout. Řekl jsem si ,že si pustím pěknou hudbu. Když jsem to udělal a uslyšel nádherně usazený rytmus(i slza ukápla) narostly mi křídla. Tak teď to pořádně rozběhnu, doženu co mi schází a naběhám i za ty dny, co přijdou. Tak silně mě to táhlo dopředu, jako bych měl běžet 100m. Každý běžec má svůj systém jak střídat běh s chůzí ,odpočinek, jídlo ,spánek. Takže pozor neběžím 100m ,ale je třeba přežít až do večera.1000m běh(respektive jogging) ,600m chůze(pokud možno rychlá).

Tento systém jsem od teď držel až do chvíle, kdy už to nešlo(poslední půlden). Neustále jsem na běh zapínal a na chůzi vypínal hudbu ,tak jsem si to šetřil,aby se ta emoce neopotřebovala ,šák den je dlůhý.

Rasťo říkal ,že běhá na sluneční baterky. Semnou to bylo stejné, zašlo slunce a bylo zle. Padla únava a opotřebení po celém dnu dosáhlo maxima. Kolem desáté večerní kdy jsem zdolal kolo(1mil) s několika přestávkami ,asi za 25min jsem se odebral na kutě. Tedy sprcha, strečink , spánek až po namazání puchejře a chodidel. Takhle mazaný jsem chrupkal až do chvíle, kdy jsem se probudil a zjistil, že mi z nosu teče krev. Celý rozespalý jsem se jen naklonil z postele a nechal krev kapat na zem ,abych si nezasvinil věci. To jsem si řekl, že už toho mám asi plné kecky. Večer před spaním jsem poprosil Pavla ,aby mě v pět raději probudil, kdybych nevstal, ale teď jsem si řekl - dorůžova. V sedm ráno jsem vstal, umyl krvavý nos a začal pomalu kroužit. Dobré ránko mi popřál Pranjal, jehož stylu se Pranab vždy směje ,a nazývá ho traktorem. Ať běží jakoukoli vzdálenost má konstantní rychlost a slyšíte ho z dálky ,jak šoupe teniskami(myslím, že kdyby běžel 100m tak by šoupal taky).

Každé ráno mi trvalo o něco déle než jsem se dotlačil k běhu. Tyto chvíle jsem trávil společnou chůzí s jinými běžci, a vždy jsem se dozvěděl něco veselého nebo povzbuzujícího.

Tak třeba krev z nosu může téct i celé odpoledne. Prostě se nos ucpe kusem papíru a hurá dál.

Nebo večer po sprše se klepete zimou, že se nemůžete nohou trefit do tepláků.

Nakonec to člověku nedá ,a i když už je celkem otrávený ,protože si nesplní neběhané kilometry, které si předsevzal ,a stejně se rozběhne.Snaží se udělat co možná nejlepší výsledek ve stavu v jakém se právě nachází.Jsem takový odpolední běžec. To mi to šlo.Každých 10mil jsem si udělal malou přestávku na protažení.Taky jsem pozoroval chodidla a v průběhu dne několikrát namazal místa kde hrozilo objevení puchýřů.

Míle mi vždycky přibývaly rychleji než jsem čekal, takže jsem se z raních propadů dostal zase mezi rychlejší běžce.Parádní byl souboj ,který jsem svedl s Japoncem Tanakou ,který nemohl s opuchlýma nohama běhat a po trati jen chodil v plastových sandálech. Když zašlo slunce a přišla má sladká chvíle bolestivého spánku ,Tanaka zůstal na trati a krvil snad přes celou noc, aby svůj propad trochu zmírnil. Toto úsilí ho vyneslo přes několik běžců na čtvrtou pozici, kterou jsem mu přál(měl na mnohem víc a byl fajn).Ještě předposlední den jsem ho dotáhl na třísté míli, ale měl tajnou zbraň.Vytáhl Japonskou vlajku a se ctí a morálem nasadil závěrečný trhák. Neměl jsem šanci. K dispozici byla jen vlajka Slovenska a to ve stavu ,ve kterém jsem se nacházel, bylo málo.Večer jsem koukl na tabuli a zjistil ,že mám soupeře dost daleko na to ,abych si mohl dát klasickou dávku spánku.Začal jsem balit věci ,které jsem měl u tratě a kolem šla Saša, pomocník dívek co běžely 10dení závod, a začala vyzvídat kolik se chystám spát tu poslední noc ,kdy se všechno rozhoduje, kdy je ta zlatá příležitost......Tak jsem řekl ,že dojdu tak v pět nebo šest, čímž jsem se degradoval na největšího ospalce a ochrapu. Vyslechl jsem ,jak se chystá vzbudit dívky po třech hodinách a jak si to tady ještě užijou, a že si to mám rozmyslet ,poslední noc ať trochu přitlačím......

Šel jsem spát. Jen jsem jí řekl ,aby to dívkám raději neříkala ,abych je špatně neinspiroval.

Je dost možné ,že jsem toho naspal víc, než ty první tři dohromady ,ale vzhledem k tomu ,že jsem takový závod běžel poprvé jsem to neřešil.

Plán byl takový ,že ráno odpočatý naběhám minimálně 20mil a to by mělo stačit na uržení pozice,i kdyby se někdo přes noc znatelně přiblížil. A krom toho mi to bylo celkem jedno.

Ráno mě čekalo několik překvapení.Mohl jsem sotva chodit(minulý den jsem běhal v nových botech a namohla se mi achylovka ,udělal se mi na ní pěkný otok) – na 20mil jsem mohl zapomenout. No a přiblížili se ke mně hned dva běžci – totálně pokažený den. Stále jsem od každého slyšel ,že nejhorší jsou třetí a čtvrtý den ,potom ,že už se to lepší. Tak jsem pořád čekal ,kdy už se to konečně začne lepšit, však už za chvíli končíme.Říkal jsem si ,že by mohla přijít závěrečná euforie.Jen mi nebylo jasné, jak by vypadala. Protože šest, pět, i jedna hodina do konce mi připadalo stále příliš mnoho.

Tak jsem si dal po ránu snídani šampiónů ,protože s plným žaludkem je to příjemnější a začal kulhat po trati a očekávat blížící se konec.Po několika kolech jsem viděl ,že míle přibývají jen na mém kontě a soupeři , že spokojeně chrupkají(noc byla dlouhá).Po pár hodinách mi bylo jasné ,že i kdybych zbytek proseděl, tak mě nedoženou. Tak aspoň radost z lepšího umístění, když už jsem musel zbytek dokulhat.Vůbec jsem nezáviděl těm několika vybraným, kteří museli zápolit o udržení nebo o předstižení.I když si myslím ,že to bylo stejně jen tak z hecu a většině to bylo buřt. Byli jsme rádi ,že jsme to ve zdraví přežili, že nikdo nemá fujtajblácké zranění ,a že domů můžem po svých.

V cíli nekapaly slzy ,ale sliny nad rozlučkovou hostinou. Pořádně jsme se nadlábli ,pobrali ceny ,při vyhlašování výsledků a šli si balit.

Tak zase příští rok.

 

Komentáre

pokud nesvítí slunce tak

pokud nesvítí slunce tak nic neuschne. je líp mít věcí víc.
A když vysvitne tak všecho ven na sluníčko.A když má člověk sklerózu tak běhá do stanu i několikrát, protože si vspomene ,že tam nechal boty nebo něco jiného(není nad dobrého pomocníka)
Co se týče Pranjalového stanu byl vskutku extra - malý. Chodili jsme se na něj dívat a moc jsme se vždycky nasmáli ,že ten největší(Pranjal má asi tak 2m) má ten nejmenší stan. Pranjal si ho moc pochvaloval ,asi hlavně proto ,že ho dostal zadarmo,jinak nevím.
Velký stan měl taky jednu specialitu ,když jste si pověsili suché věci ,tak do rána byly mokré(všechno jsem si schovával do igelitek).Ráno jsem měl potom všechno suché a mohl si v klidu věci obléct, nikdy jsem do mokrého nemusel.

Gratuluju a děkuju-krásně

Gratuluju a děkuju-krásně popsáno a napsáno. Moc jsem na Vás všechny myslela, držela palce na dálku. Chci se zeptat, kde jste sušili oblečení, když pršelo? A jak to schne?

Sušenie

So sušením je problém. Väčšinou sme to vešali an miesta, kde nepršalo. Chalani, ktorí spali v spoločných veľkých stanoch to mali jednoduchšie. Ja som mal svoj vlastný, malý stan, tak to bolo horšie. Moc to neschlo a tak sme museli obliekať aj mokré. Našťastie tam bolo dosť známych a tí nám tie veci mohli zobrať oprať. Väčšina Američanov perie v samoobslužných práčovniach a tam sa to dá hneď aj vysušiť. Ale treba povedať, že kvalita vyprania sa nedá porovnávať s tou našou.

Blahozelam

Vsetci sme radi, ze sme to prezili. Na prvy zavod to bol super vykon a na dalsi rok uz urcite das tych svojich 100km denne. Alebo by si mohol porozmyslat nad 10 dnovym, aby bol ten tvoj blog o trochu dlhsi. Na zavode sme si moc nepokecali (asi preto, ze si bol vyrazne rychlejsi), tak sa nieco dozvieme aspon takto. V kazdom pripade super clanok.

Kamil uz zase si ma milo

Kamil uz zase si ma milo prekvapil. Najprv tym fantastickym vykonom pri tvojom multyday debute ( to ze si nabehal o 2 mile viac ako ja ti tak skoro nezabudnem) a este k tomu aj ten talent popisat zazitky tak realne a zaroven vtipne. Tak som sa pri tom citani chychunal a funel az sa na mna prisiel pozriet spolubyvajuci z druhej izby ci som OK. Dalsia vec co ma zaskocila bolo ze si mal az tolko tazkych chvil lebo v mojich ociach si vyzeral uplne v pohode a mal som pocit ze stale bezis a ze ja som jediny co sa tam trapi ( to si asi mysli kazdy sam o sebe ). predpokladam ze si to po preteku este nerozbehal tak tajne dufam ze ten cas vyplnis dalsimi clankami.
Rasto